ENTRÉE

Jak zdivočelé stádo vehnali se do ulic našeho krásného města a shlukli se na náměstí. Byl to nadšený, jásající dav, mávající transparenty nad hlavami a skandující skvělá hesla o lepších zítřcích – pryč s chudobou, konec nevzdělanosti, zatočme s korupcí, učiňme přítrž morálnímu úpadku, postarejme se o naše staré, protože co je staré, to je drahé, zaveďme mezilidskou rovnost a buďme dobří a solidární a spokojení a spravedliví a správní a žijme si na výši!

Procházel jsem mezi nimi koridorem, který byl obehnán kovovým zábradlím – dost vysokým, aby přes něj nemohl nikdo přelézt, a tak akorát nízkým, aby mi přes něj mohl kdokoliv podat ruku, požádat mě o podpis, nebo se se mnou případně vyfotit na památku.

Šel jsem úplně sám. Jen já a moje skromná ochranka přede mnou, za mnou a vedle mě. Koutky úst mi cukaly v blaženém úsměvu a celým tělem mi protékal hřejivý pocit zadostiučinění. Vzduchem se ke mně neslo šťastné cvakání stovek fotoaparátů a vábivá vůně směsi sladkého vítězství, skořice a kynutého těsta z trdelníkových stánků.

Lidé byli v extázi. Všichni mi mávali. Jásali a hvízdali a vystřelovali barevné konfety
a vypouštěli k nebesům srdcové balónky s mojí usmívající se tváří. A já jim také mával. Atmosféra to byla nekonečná. Byl jsem to jen já a oni. My a naše vznešené cíle.