O autorovi

     Ivan Fried (*13. 12. 1952) prochází pestrou životní poutí. Narozen v Praze, od 80. let se zabýval amatérským divadlem (Esence) jako dramatik, textař a herec, ve kterém nalezl malou oázu svobody. V roce 1995 dokončil dálkové magisterské studium na FSV UK v oboru žurnalistiky. Profesní život strávil posledních 25 let jako ředitel kulturní organizace. Jeho opravdovým posláním na tomto světě je být básníkem. Od zakoupení kytary
v r. 2017 vystupuje i se svými písněmi, ovlivněn především setkáním s Karlem Krylem. Od roku 2013 žije v Neratovicích. Ivan Fried má dva
potomky - dceru Magdalenu a syna Jakuba.

      Číst Ivanovu poezii znamená procházet se v několika staletích a světových končinách najednou. Ivan čerpá z bohatého kulturního, literárního dědictví nejen Evropy (Shakespeare, Michelangelo), Ruska (vliv Bulgakova, Dostojevského), americké beatnické poezie - a k ní se vážící okouzlení buddhismem. Ivan dokáže tvořit také intuitivně a hravě („Poezie je chuligán/ tečka/ sláva je svatební vlečka...”). Dále jsme do výboru zařadili některé básně z dřívějších let (70.–80. léta), vyznačující se strohostí, úsečností, místy zase výrazně tíhnou k bluesové hudební scéně a jejím protagonistům („Proto jsem našel/ Američanku jménem/ Janis Joplin/ a řekl tohle je věc.”). Z průřezu padesáti let psaní a publikování (1969–2019, přičemž autor pokračuje) jsme vybírali do knižního debutu tak, aby bylo zastoupeno každé tvořivé období jako pestré tváře jednoho autora.

   Naše přátelství mě těší, Ivan nepostrádá touhu po pravdě, odzbrojuje opravdovostí a bláznovstvím. Vím, že je Ivan schopný vypustit ze zvědavosti raft během plavby anebo předvádět umělecké plavání, kdy vystrčí nohu nad hladinou ve vodě pro neplavce, což není okolím zrovna správně pochopeno a vede k záchranné akci. V tu chvíli nevíte, zda tuhle akvabelu popřít, zabít anebo utéct, urazit se, vynadat mu, přestat se přátelit... Ale je to jeden z mála lidí, se kterým se opravdu nasměji a můžu být sama sebou. Uličníku Ivane Ivánoviči, těším se, co zase spácháme. Knižně i neknižně.

                                                                                                                                                                                                     Radana, kamarádka i editorka

O ilustrátorovi

Kurt Gebauer (*18. 8. 1941 v Hradci nad Moravicí)

      Přátelství s Libuší a Kurtem Gebauerovými si velice cením. Kurta Gebauera považuji za velkého renesančního umělce i člověka.

     Jak jsme se seznámili? Vstoupil jsem do budovy Nové scény Národního divadla. Byl prosinec roku 1996 a venku poletovaly drobné vločky sněhu. Mířil jsem s nadějí na zasedání výtvarné komise, na které se sešlo mnoho umělců. Moje mise měla za úkol zapojit sochaře a malíře do projektu „Oživené město Neratovice”. Vzpomínám, že jsem tehdy nastoupil do zdviže se slavnou operní pěvkyní, od které jsem asi nabyl velký díl pozitivní energie. Vstoupil jsem do jednací síně a přednesl umělcům svoji žádost. Očividně jsem je upřímně pobavil. „Nic není zadarmo!”, poučili mne tehdy. Zdrceně jsem opustil místnost. Na chodbě mě dostihl jeden ze zasedajících umělců. „Zavolejte mi,” řekl mi Kurt Gebauer...

(citováno z katalogu Kurt Gebauer: KAMENNÁ KNIHA Františku Palackému a jiné pomníky a monumenty, r. 2018)

            Tak začalo naše přátelství i spolupráce.

                                                                                                                                                                                                                             Ivan